AUDIO ARCHÍV

VIDEO ARCHÍV A ŽIVÉ PŘENOSY

 

kázání bratra P. Hřiba

kázání bratra J. Sochora

kázání bratra V. Kalety

kázání bratra Z. Machoně

kázání bratra M. Sochora

kázání bratra J. Nováka

kázání bratra L. Machoně

kázání bratra V. Nováka

kázání bratra V. Kalety

 

Co s uprchlíky, přistěhovalci a bezdomovci?

Vidím to jako dnes. Otevřenou skříň a v ní teplý kabát, který mě byl darován v zimní období, kdy jsem se obával jet domů, protože rodiče nesouhlasili s cestou víry, kterou jsem nastoupil. Vzpomínám i na darovaný krajíc ve vojenských kasárnách, kde jsem z důvodu nedostatku jídla vybíral odhozené kousky chleba z popelníků od cigaret. A nemohu zapomenou ani na čtyři katolické kněze, kteří mě v době vojenského přijímače vzali mezi sebe a posilovali mou víru v Božího Slova..

Takové a další podobné zkušenosti jsou zavazující a motivující k tomu, abychom po vzoru svého Spasitele pomáhali i my. Na této cestě snad ale není křesťan, který by někdy nebyl vydírán i atakován žádostí o pomoc a nakonec i obrán o peníze, které příjemce nikdy nevrátil. Snad každý poznal výřečnost i herecké umění těch, kteří si pomoc nárokují. A právě tyto zkušenosti mohou být příčinou, že zavřeme naše srdce opravdu potřebných lidem, místo abychom se z nich poučili a příště pomáhali nejen ochotně, ale i správným osobám. Spasitel světa si přál, abychom byli obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mat.10/16). Určitě je předností pomáhat a motivovat ke službě členy našich sborů. Je ale také povinností církve ochraňovat dárce před zneužíváním. Jsou křesťané, kteří se z ) úskalí humanitární práce poučili a nyní slouží obezřetněji. Jsou ale takoví, kteří sice dávají, ale se strachem. A takoví bezbranní lidé jsou i opakovaně zneužívání. Učme naše sbory, že poskytnutí jídla a čistého oblečení je často vhodnější než předání peněz, se kterými žadatel neumí hospodařit. Prosí-li o peníze na vlak, kupme jízdenku, počkejme až nastoupí a pak mu ji předejme. A pamatujme, že nejvhodnější pomoc není jednorázová. Zajděme s potřebným člověkem na úřad, do azylového domu, nebo nemocnice. Přemýšlejme o vhodném způsobu pomoci podobně, jako moudří křesťané mezi námi, kteří finanční prostředky neposkytovali, ale naopak od postiženého vybírali, aby mu je v průběhu měsíce postupně předávali až do dalších dávek. Samozřejmě s písemným souhlasem klienta. Veďme naše ženy, děti i seniory, že nemají v žádném případě otvírat lidem, které neznají. Přijměme potřebné, kteří jsou zmalomyslněni, pronásledování a vděční za každou pomoc. Neprojevujme ale pohostinnost těm, kteří si pomoc nároku, vystupují arogantně a jsou materiálně zabezpečení. Poslouchejme dobře to, co lidé neříkají, protože opravdově potřební často tiše trpí, nebo ostýchavě prosí, na rozdíl od žadatelů, kteří křičí, nárokují si a nerespektují pravidla. Ochraňujme členy našich rodin a ostatní ochotné dárce, aby ve své čistotě a prostotě nebyli k pomoci zneužívání. Respektujme a chraňme u všech dárců právo pomáhat dobrovolně, bez donucení. Apoštol Pavel nás nabádá: „Velikost svého příspěvku, ať si určí každý sám, nikoho nenuďte dávat víc, než sám chce. Bůh nemá zájem o vynucené dary, miluje toho, kdo dává rád. … (2. Kor. 9/7) / Prosme Boha o pomoc k projevu správné formy pomoci na úrovni osobní, církevní i mezistátní. Hovořme na téma bezdomovců, přistěhovalců, ale i uprchlíků s těmi, kteří již v humanitární službě získali určitě zkušenosti, abychom se nevyjadřovali a neprojevovali v této citlivé záležitosti s nevhodně otevřenou vstřícností, nebo naopak s uzavřenou tvrdostí. Kdyby nám ovšem mělo hrozit nebezpečí v podobě příliš spravedlivého postoje, raději se chceme jako křesťané dopustit chyby na straně milosrdenství.

Učíme se následovat svého Spasitele v jeho lásce i spravedlnosti. Nechceme domácí ani příchozí posuzovat podle rasy, majetku, nebo náboženství. Snažíme se tolerovat specifika jiných kultur, ale zároveň očekáváme od nově příchozích úctu a respekt k našemu evropskému domovu, který je založen na křesťanských, židovský a antických hodnotách.

Prosme Boha o moudrost, abychom přijali správná rozhodnutí v případě, že uprchlická krize v Evropě se začne bezprostředně dotýkat i nás křesťanů v naší vlasti.

Aleš Zástěra

 

K zamyšlení

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo.

(Bible: Lukáš 5:13)
Ježíš chodil po Izraeli a s ním velké zástupy lidí. Tehdy to nebylo až tak zvláštní. Být v přítomnosti člověka, kolem kterého se děly zázraky, bylo něčím vzrušujícím. V jednom městě, kam Ježíš přišel, byl muž, který byl plný malomocenství. Jeho nemoc byla smrtelná. Nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoct. Když tento člověk uslyšel o Ježíši, který prý dokáže neuvěřitelné zázraky, dostal naději. Když Ježíše spatřil, padl k zemi a prosil ho: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Pokud chtěl jít malomocný mezi lidi, musel mít v rukou zvonečky, zvonit, a křičet, že je nečistý. V žádném případě se nesměl nikoho dotknout, protože nemoc se přenášela i dotekem. Když se přiblížil k Ježíši, riskoval to, že bude ukamenován. Byl nebezpečným pro společnost. Poté, co Ježíš slyšel slova malomocného, udělal něco, co nikdo nečekal. Něco, co vzbudilo zděšení celého zástupu, včetně malomocného, který ležel s obličejem ponořeným do písku. Dotkl se jej. Mohl jen říct: „Buď čist“, ale udělal víc. Tím, že se jej dotkl, projevil svůj zájem o malomocného. Nebál se k němu přiblížit. Jednal s ním, jako by byl zdravý. Namísto toho, aby se Ježíš nakazil způsobil uzdravení. Nedotkl se až poté, co byl nemocný uzdraven, ale dotkl se jej v jeho nečistotě, hříšnosti. Podobně jako malomocenství se projevuje hřích. Jeho přítomnost člověka ničí a on pomalu umírá. Jedinou naší naději je Ježíšův dotek, ale aby se nás mohl dotknout, musíme se odhodlat a přijít k němu.

 

Kámen pomoci Eben-ezer

 

I vzal Samuel jeden kámen a položil jej mezi Mispu a Šén. Dal mu jméno Eben-ezer (to je Kámen pomoci) a prohlásil: „Až potud nám Hospodin pomáhal.“ Pelištejci byli pokořeni a nadále už nepronikali na izraelské území. Hospodinova ruka na Pelištejce doléhala po všechny Samuelovy dny.

     1S 7,12-13

Se stále většími technickými vymoženostmi a vynálezy, kterých je člověk schopen, nabýváme dojmu, že si sami vystačíme. „Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů“. Nepochybně jsme tuto větu už alespoň jednou slyšeli a možná se k ní i sami přihlásili. Ale tím nepozorovaně a třeba i neverbálně dáváme Bohu najevo, že se bez něj alespoň na nějaký čas obejdeme. Tím také zmenšujeme prostor, ve kterém bychom registrovali jeho pomoc. Bezvýsledně vzpomínám, zdali jsem vůbec kdy zahlédl nějaký památník, na rozdíl od množství těch, které obdivují pouze člověka a spolykaly tisíce tun betonu a  železa, na němž by stálo stručné, prosté a věcné: „S úctou, obdivem a vděčností mému Bohu  –  já člověk“. O ocenění našich zásluh se málokdy hodláme připravit, zato však to, právem náleží Bohu, často přehlédneme. Bůh nečeká, že mu budeme stavět pomníky, ani vytesávat do nich nějaká nesmrtelná slova. Stačí, když se podobně jako o léta později malomocný Samaritán ve své honbě za dalšími životními úspěchy zastavíme, vrátíme zpět  k Tomu, kterému by  právem měla patřit naše vděčnost i obdiv  a pokorně řekneme: „Pane,  děkuji.“  (Lk 17,15.16)

Vděk dobrodinci nahradí i úroky.

                                               Publilius Syrus

Vděčnost je jako ostruha, pobízející k dalšímu dobrodiní.

                                                                            Latinské přísloví

 

(Vladimír Kaleta)